| Stanislav Žaža. |
Stalo se snad jen smutným paradoxem, že dědeček zemřel v době, kdy jsem cestoval krajem, o kterém mě kdysi právě on poprvé vyprávěl. Ze světa odešel po delší nemoci, v době, kdy jsem projížděl Podkarpatskou Rusí, kdesi mezi Rachivem a Solotvinem. Prvorepublikové ozvěny toho kraje ke mně doléhaly už v dětství skrze jeho romantickými dálkami vonící vyprávění. Myslím, že mezi námi bylo nějaké zvláštní, neobvyklé pouto.
Nemá snad ani smysl líčit dopodrobna složitý a intelektuálně bohatý život mého dědečka z máminy strany. Ostatně to nejdůležitější už dávnoi visí na Wikipedii. Proto snad jen několik osobních útržků.
Ačkoliv jeho (a tedy naše) rodina pocházela z různých koutů Čech i Moravy, prožil celý svůj život v Brně, které měl velice rád. Narodil se v roce 1929 a z jeho dětství si kromě mnoha jiných příhod pamatuji zvláštní příběh o tom, jak mu po nedělním výletě do Bílovic onemocněl na zápal plic tatínek a zanedlouho zemřel. Psal se rok 1939. Z 2. světové války mám po dědečkovi malou modrou kapsičku na šňůrce na krk. Ručně našité bílé písmeno M (tedy Melder, německy spojka) opravňovalo k pohybu po povrchu nositele i v době leteckého poplachu. Nelegálně vyrobená pomůcka tehdy znamenala o něco málo víc svobody, ale také rizika při porušování nacistických nařízení. Po válce se seznámili s babičkou a zahájil studia na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity, které zůstal věrný po zbytek života. Dopracoval se zde až k profesuře a získal snad všechna ocenění, které naše alma mater zná. Dokud mu stačily síly, podílel se na odborné jazykovědné práci, zejména v oboru morfologie slovanských jazyků - především ruštiny, ale mimo to také latiny a staré řečtiny. Ostatně dnes, v půlce září, ještě ani nestihl vyjít poslední text, který napsal…
Dědeček uměl třináct jazyků, naučil mě školku se zavíracím nožem a morzeovku tak rychle, že ji nikdo z oddílu neuměl rychleji. Napsal se mnou moji první knihu, když mně bylo osm let. Půjčil mně auto, abych zvládnul udělat řidičák a naučil mě, jak se představit do telefonu, když zvednu sluchátko. Nesmlouvavě mně opravil všechny chyby v každém textu, který dostal do ruky, a na Vánoce zpíval indonézskou hymnu hrozně hlubokým hlasem. Třikrát jsem ho slyšel hrát na housle, ale nebylo to nic moc. Starosvětsky slušné a přísné vychování se snad naučil od svého jmenovce Gutha-Jarkovského a jeho příhody z války jsme milovali všichni od vnoučat až po studenty. Těch prvních neměl moc, druhých byly stovky.
V roce 1991, v den, kdy jsem šel k zápisu do 1. třídy, mě vezli do školy do Adamova právě dědeček s babičkou. Pro mě šlo o zatím nejvýznamnější událost v životě, hrdě jsem prošel zkouškami, byl jsem na školu přijat a za odměnu jsem získal od dědečka maličkost - zvláštní gumu (na gumování) v barvě zelené měděnky a ve tvaru lva s klepadlem v tlamě. Nevím, odkud pocházela, ale svým podivně neobvyklým, honosným tvarem mně vždy připomínala cosi starobylého, masarykovsky vznešeného. Vážil jsem si jí, protože byla za odměnu od dědečka, a skoro nikdy jsem s ní negumoval. Uložil jsem si ji do šuplíku svého prvního školního stolu, na kterém jsem se učil nejprve psát, pak rýsovat, a vytahoval jem ji vždycky jen, abych se na ni na chvíli podíval a zase ji schoval. Stěhovala se se mnou všude jako památka na dědečka, jen výjímečně jsem ji použil v průběhu studia na gymnáziu a na vysoké škole. Vypadala vlastně pořád jako nová, i když jsem studoval celkem 26 let! Dokončit studium a zvládnout doktorát pro mě bylo kromě všeho ostatního také otázkou cti, abych mohl jednoho dne přijít za dědečkem s talismanem, který mně věnoval ve chvíli, kdy jsem šel do první třídy a s poděkováním, že mě provázel studiem po více než čtvrt století.
Jsem rád, že jsem to loni stihl a nad malou zelenou gumou jsme se tomu mohli společně zasmát. Dědeček mně bude chybět, ale tak už to na světě chodí.
| Šťastný je život v souladu se svojí přirozenou povahou. |
|